Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se SUICIDAL ANGELS na konci nultých let aktuálního tisíciletí definitivně prosadili na mezinárodní scéně, bylo už to v době, kdy thrash metal znovu získával na popularitě a hovořilo se o čemsi jako o jeho „nové vlně“. V tomto smyslu je původem řecká kapela zcela určitě jednou z jejích čelních představitelů, u níž se to, že jí kdysi bývala předhazována jakási okatá inspirace velmistry oboru SLAYER, bere vlastně už jako přednost.
V letošním roce mají za sebou už více než dvacet let existence a vydávají již osmé studiové album. A přestože se toho za podobné časové období kolikrát změní mnoho, o produkci SUICIDAL ANGELS (na rozdíl od jejich proměnlivé sestavy, ve které ze zakládajících členů zůstává osamocen již jen frontman Nick Melissourgos) to rozhodně říci nelze, aniž by to zároveň mělo znamenat nějaký zásadní odsudek. Naopak, drží-li se Řekové svého kopyta s uctivostí a pokorou, jakože to tak vypadá, může z toho vznikat převážně velmi solidní hudba, jejíž přidanou hodnotou je, že úroveň „velmi solidní“ navíc překonává poměrně často.
„Profane Prayer“ tudíž začíná přesně tam, kde jeho předchůdce „Years Of Aggression“ před pěti léty skončil, a bere vás znovu na thrashmetalovou válečnou stezku, na níž to živelně odsýpá, od řezavých kytarových riffů odlítají co chvíli kovové hobliny a všechno to krásně rámuje melodická položka, na níž se v žádném případě nezapomíná, neboť se samozřejmě ví, že kolikrát dokáže věci přímo kouzelné.
Album disponuje obligátní třičtvrtěhodinkou, což je tak akorát, aby nezačalo rozpouštět pozornost, a také několika do paměti se zarývajícími kusy, jež by se krásně vyjímaly na pomyslné stylové navštívence thrash metalu. V tomto směru nelze opomenout zejména nádherný úvodní hymnus „When The Lions Die“, jenž v sobě živelně mísí právě tempo s melodikou, spíše čistokrevnější rubanice „Crypts Of Madness“ (s poněkud srandovní Melissourgosovou výslovností „['madnes]“), „Purified By Fire“ a „The Return Of The Reaper“ a předlouhou „Deahstalker“, připomínající budování pomyslného thrashového chrámu od jemné předehry přes důrazné sloky a ještě důraznější refrén až po odbočky od ústředních témat, mohutné melodické sólování a nečekaně citlivý bridge, v němž byste jistě thrash metal nehledali ani omylem.
Mohlo by se vlastně klidně říct, že se bavíme o rutině, třebaže velmi, velmi příjemné a navíc povýšené o ten fakt, že je podávána právě SUICIDAL ANGELS. To bychom ale albu „Profane Prayer“ ublížili, protože takhle prostě rutina nevypadá. Tady se pracuje s emocemi, přemýšlí, kombinuje, a třebaže jsme stále na stejné thrashové lodi, rozhodně nelze mít pocit, že pohled přes zábradlí je rovněž stále stejný. Naopak, je to krásný pohled do krvavě rudého západu slunce, na který už jsme nějaký ten pátek nenatrefili.
1. When the Lions Die
[video] 2. Crypts of Madness
3. Purified by Fire
[video] 4. Deathstalker
5. Profane Prayer
6. The Return of the Reaper
7. Guard of the Insane
8. Virtues of Destruction
9. The Fire Paths of Fate
Diskografie
Profane Prayer (2024) Years Of Aggression (2019) Division Of Blood (2016) Conquering Europe (Live) (2016) Divide And Conquer (2014) Bloodbath (2012) Dead Again (2010) Sanctify The Darkness (2009) Eternal Domination (2007)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 1. března 2024 Vydavatel: Nuclear Blast Stopáž: 48:23
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.